Někdy se mi stává, že jsem doslova fascinován banální záležitostí, se kterou se sice každodenně setkáváme, ale jen občas nám dojdou její příčiny, průběh případně důsledky. Aktuálním impulzem, který mne v tomto směru právě zaměstnává je fakt, jak málo racionálně se chováme a nakolik jsme ochotni podlehnout kouzlu okamžiku. Není to samozřejmě nic objevného, nového či šokujícího, ale tak nějak minimálně sám sebe často přesvědčuji, že jsem tvor veskrze racionální a svodům emocí podléhám méně než bývá obvyklé. Nicméně jak sám se sebou každodenně žiji, uvědomuji si čím dál více, že jde pouze o sebeklam způsobený vlastní touhou po sebeúctě.
Tento týden jsem jednomu svému starému známému ukazoval fotografie z Expedice USA 2006 a snažil se ho nalákat na účast v příštím ročníku. Až zpětně jsem si uvědomil jak horlivě a překotně jsem jej zavalil prožitky a emocemi, které ve mně expedice zanechala. A upřímně mohu prohlásit, že důvodem nebyla snaha udělat kšeft, ale vlastní příjemný pocit, který jsem si přivodil vzpomínkami na celou událost. Emocí jsem nasbíral opravdu hodně a silných.
Uvědomění si kouzla celé expedice bylo o to silnější, když jsem se zpětně vracel k fotografiím a uvědomil si, že jde o jedny z mála krajinných snímků, které jsem kdy udělal a mám k nim nějaký hlubší vztah. Místa, která expedice projížděla jsem navštívil již několikrát před tím, přesto odtamtud nemám v podstatě žádné ucelenější fotografické výsledky právě kromě expedice. A proč? Protože jsem jsem se nechal strhnout atmosférou kolektivu fotografů a prožil tu vášeň mnohem intenzivněji. Nenašel jsem jediný racionální důvod (technika, počasí, podmínky), který by dokázal vysvětlit působivost snímků a hledat jej je zbytečné. Přiznejme si to, emoce jsou tím co nás každodenně řídí, prožitky jsou tím co zpříjemňuje naše životy a neopakovatelné okamžiky jsou našimi vzpomínkami.