Přeskočit na obsah

Proč je tak těžké být dobrý lektor?

  • Blog

Na Photo Plus Expo do New Yorku jezdím s drobnými přestávkami už skoro 10 let. Nejdřív bylo mou motivací se něco naučit. Posléze se motivace změnila ve snahu nezakrnět, získat novou inspiraci a energii se posouvat dál. Letos máme za sebou zatím první dva dny přednášek. Viděl jsem vystoupení cca desítky bezesporu špičkových fotografů a jsem nadšený jako vždy. Opravdu nových věcí jsem se naučil jen pár, ale jsem plný nápadů a energie. Napsal jsem si hromadu námětů, jak změnit svoje vlastní workshopy a přednášky, aby byly lepší. Proto jsem koneckonců přijel.

Jestli jsem si tentokrát něco opravdu silně uvědomil, tak je to fakt, že být dobrým lektorem vyžaduje poměrně unikátní kombinaci schopností a zkušeností. Nejlépe to popsal asi Peter Coulson, který o sobě napsal, že 1/3 jeho fotek tvoří komerční zakázky, 1/3 výukové fotografie a 1/3 volná tvorba. Proč si myslím, že tato kombinace je nezbytná?

Jen znalost nestačí

Asi nikoho nepřekvapí, že pouze teoretická znalost nestačí. Pokud něco skvěle teoreticky znáte, tak to rozhodně neznamená, že tomu rozumíte nebo že to dokážete efektivně používat. Já na přednáškách vždy nejvíc oceňuji osobní zkušenosti prezentujících, jejich postupy, jejich oblíbené triky apod. Bez praxe to prostě nikdy nebude ono. Je to jako číst referenční manuál – nuda, kterou v zápětí zapomenete.
Paradoxem ale je, že příliš mnoho komerční praxe také může škodit. Pokud věnujete příliš mnoho času zakázkám, tak si nasadíte klapky na oči. V komerční praxi totiž není prostor pro experimentování, objevování či zkoušení alternativ. Naučíte se tu svojí “nejefektivnější” cestu a tu opakujete do zbohatnutí či do zblbnutí. Problém je, že to, co vyhovuje vám a vašim zakázkám pravděpodobně nebude vyhovovat ostatním. Prostě protože dělají něco trochu jiného. Hezkým příkladem byla prezentace Kristine Shark. Ona je bezesporu skvělá retušerka, ví co dělá, je v tom dobrá. Bohužel nedokázala odpovědět na žádnou z otázek směrujících mimo její zaběhané workflow. Vlastně už ani neuměla říct, proč věci dělá tak, jak je dělá. A to není dobré.

Jen skvělá show taky nestačí

Dalším nešťastným extrémem je situace, kdy lektor věnuje většinu svého času pilování své prezentace k absolutní dokonalosti. Výsledkem je sice skvělá, ohromující show. Problém je, že dřív nebo později ztratí kontakt s realitou a posluchač je sice ohromen, ale odnáší si minimum praxe, protože se vytratila v rámci zdokonalování celkového dojmu. Nechci říct, že bych se od Petera Hurleye nic nedozvěděl, ale jeho přednáška byla prostě příliš WOW. To takový Joe McNally či moje oblíbená Bambi Cantrell dokázali spojit skvělu show s hromadou drobných praktických rad. Proč? Protože kromě výuky pravidelně fotí reálné zakázky a uvědomují si, kde a co je problém.

Nejhorší jsou diskuzní panely

Paradoxně nejhorší zkušenost mám s diskuzními panely. Ono to sice na první pohled zní lákavě,  dostanete pohledy různých lidí na stejnou problematiku, ale v praxi to funguje jen málokdy. Buď nejsilnější osobnost strhne pozornost na sebe a ostatní jen přitakávají. Nebo v horším případě iniciativu nepřevezme nikdo a skončí to u rozvleklé snahy každého z přísedících se “taky vyjádřit”. Chybí tomu většinou drive, jasné sdělení, směr.

Závěrem

Nevím, co by mělo být první a co následovat. Ale aby mohl někdo být dobrým lektorem, tak musí pochopit teorii opravdu do hloubky, a pak ji začít používat v praxi. Zároveň musí pracovat na svých prezentačních dovednostech a ideálně mít určitý komunikační dar od přírody. A v neposlední řadě neztratit chuť se dál učit, nechat se inspirovat a objevovat. Doufám, že se k tomuto ideálu blížím a neztratím chuť se zlepšovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *